Vztah mezi bohatstvím státu a politickou mocí

Vztah mezi bohatstvím státu a politickou mocí


Úvod

Fenomény bohatství a moci jsou ústředními body ve vývoji lidské civilizace. Ani bohatství státu, ani jeho moc, nejsou snadno definovatelné. Představa o tom, co znamená bohatství, se v průběhu času měnila a v různých kulturách lišila. V dnešní době je již stanovení bohatství státu jednodušší, přesto ale existuje více metodik a stále se dá diskutovat o tom, jestli zahrnujeme všechny důležité indikátory a faktory, nebo se třeba neshodneme, které jsou důležité. Jednotlivé přístupy a sporné body budou dále představeny v této práci.

Moc je ústřední a hybnou silou, jak v politice vnitrostátní, tak mezinárodní. Přesto se v přemýšlení o ní nachází rozpory. Pokusím se představit co nejširší rozpětí názorů na její vymezení, a tak poskytnout, co nejlepší základ k jejímu pochopení.

Prolínání bohatství státu a politické moci je předmětem této úvahy. Jejím cílem je přesněji vymezit, jak lze na moc a bohatství nahlížet, stejně jako na jejich vztah a v závěru shrnout a zhodnotit tento jejich vzájemný vztah.

 

Politická moc a její vymezení

Zřejmě nejobecněji moc definoval Hans Morgenthau: „Když mluvíme o moci, myslíme tím kontrolu člověka nad myšlením a jednáním jiných lidí“(Morgenthau, 1967). Podobná je i známá Dahlova definice, považující moc za schopnost přimět dalšího aktéra dělat, co by jinak nedělal (nebo nedělat, co by dělal). Obě definice implikují nerovnost mezi aktéry. Aktér je tak mocný, jak velký vliv umí uplatnit na jiné, a na kolik je schopen se ubránit vlivu jiných. Tyto definice přemýšlejí o moci jako o vlivu. Moc je však spíše jen potenciálem, který se k uplatnění vlivu teprve musí správně využít (Goldstein, 2005). Společnými body zmiňovanými v souvislosti s využitím moci jsou kontrola nad zdroji, aktéry a výsledky (kontrola výsledků událostí odehrávajících se v mezinárodním systému).(Hart, 1976)

Mnoho autorů se v minulosti zaměřovalo na využití moci ve vztahu dvou aktérů. Relativní porovnání moci dvou aktérů je daleko snazší než zařazení jednoho do kontextu celého mezinárodního systému. Ale k reálnému použití moci, musí silnější aktér nejprve přetavit svůj potenciál (své zdroje) v něco skutečně využitelného pro svůj cíl. Pokud uvažujeme například o využití potenciálu ve válce mezi dvěma aktéry, dostáváme se do potíží, protože nám začnou do kalkulací vstupovat nejisté proměnné, se kterými jsme nejprve při relativním srovnání moci nepočítali. Není jisté, že papírově silnější aktér dokáže využít své kapacity a přeměnit je ve vojenský úspěch. Takový neúspěch bývá označován jako „paradox nerealizované moci.“(Ray, 1987) Skvělým příkladem tohoto paradoxu je prohraná válka USA ve Vietnamu, či neúspěšná invaze Sovětů do Afghánistánu.

Sun Tzu ve svém Umění války radil znát sebe (svou moc) a znát svého soupeře (jeho moc), jako základ pro vedení úspěšné války. Nabádal k relativnímu srovnání moci, k němuž doporučoval využít sedm faktorů, které se týkaly morálky, disciplíny a trénovanosti armád a bral v potaz i přírodní podmínky.(Sun Tzu, viz. zdroje) Možná by Sun Tzu výsledky těchto válek nebyl tak překvapen, jako jiní pozorovatelé. Viděl by totiž špatnou morálku, vedení a nedisciplinovanost na straně útočících a velké odhodlání a obrovskou výhodu ve znalosti vlastního prostředí na straně bránících. Důležitá samozřejmě byla pro USA i vzdálenost do Vietnamu, což koresponduje se Sun Tzuovým: „Kdokoliv je prvním na poli a očekává příchod nepřítele, bude čerstvý pro boj; kdokoliv přijde druhý na pole a pospíchá do boje, bude vyčerpán.“(Sun Tzu, viz. zdroje)

Moc států se dá  jednoduše změřit podle tzv. Indexu moci, který sestavil Ray, jeho vypovídací hodnota je sice omezená, ale i tak užitečná. Státy porovnává podle počtu obyvatel, počtu vojáků, kapacity produkce oceli, spotřeby paliv a velikosti rozpočtu.(Ray, 1987, s.190-195) Takové srovnání nám může dát i přes své limity dobrý přehled o silových poměrech uvnitř mezinárodního systému. Limitem je, že pohlíží na moc především jako na vojenský potenciál a i ten může vycházet z dalších faktorů.

Susan Strangeová zavedla ke klasickému chápání moci jako uplatňování vlivu mezi dvěma aktéry kategorii strukturální moci. Strukturální moc je síla měnit a determinovat strukturu mezinárodní politické ekonomie, moc přímo ovlivňovat pravidla podle kterých mezinárodní systém funguje. Strangeová toto dokumentuje příkladem, že strukturální moc USA dokázala prosadit svůj způsob komoditního obchodu s tzv. futures až na globální úroveň (Strange, 1998). Celý současný globální finanční systém můžeme podle mého názoru připsat strukturální moci, kterou měl západní civilizační okruh v období jeho vzniku a rozvoje.

Joseph Nye zase odlišuje „hard power“ jako moc ekonomickou a vojenskou od „soft power“, která je tvořena atraktivitou kultury, politickými idejemi a politikami (Nye, 2004).

Nestačí tedy vnímat moc jen jako záležitost ekonomiky a armády, ale důležitých faktorů je mnohem více a musíme je vzít v úvahu, pokud se chceme přiblížit lepšímu porozumění komplexnosti světa.

 

Měření bohatství

Ekonomové jsou často obviňováni z posedlosti měření HDP (definice viz. Mankiw, 2000, s. 469-481) a kritizováni z přeceňováni tohoto ukazatele. Částečně jsou tyto obvinění oprávněná. HDP je schopné měřit jen aktivity odehrávající se na trhu. Veškeré aktivity a věci, co jsou mimo něj, nedokáže brát v potaz. A především to jsou věci související s kvalitou života, což je pojem pro mnohé totožný s bohatstvím. HDP neumí měřit, kolik let se lidé průměrně dožijí. Jestli mají během života dostatek volného času. Nedokáže zachytit externality, především ničení životního prostředí, ani plýtvání surovinovými zdroji. Ani nevypovídá nic o distribuci důchodů uvnitř státu. Jsou země, kde drtivá většina příjmu mizí v kapse diktátorovi rodiny. Lepším ukazatelem bohatství je HDI (viz. HDI and its components, 2011), které lépe bere do úvahy životní standard lidí, ale ani ten není schopen plně reflektovat environmentální problémy a zásoby nerostného bohatství.

Na obranu ekonomů je třeba říct, že HDP je tak oblíbený hlavně proto, že je lehké (relativně) jej změřit, má čistou a jasnou metodologii a i přes své zjevné nedokonalosti i velkou vypovídací hodnotu. Měření životní úrovně pomocí HDP/osobu zjevně výrazně koreluje s HDI nebo jakýmkoliv jiným ukazatelem životní úrovně. S HDP/osobu jasně souvisí kvalita zdravotní péče, školského systému, věku dožití… Výjimky tvoří především státy, jejichž ekonomika je založena na těžbě a vývozu nerostného bohatství.

Z hlediska mezinárodních vztahů může být důležitější než HDP ukazatel HNP. Tedy produkce vyprodukovaná čistě občany daného státu. V případě konfliktu by totiž mohl zahraniční kapitál ze země odejít (stejně jako ale mohou být občané vyhnání z ciziny, nebo jejich kapitál znárodněn, čistě teoreticky).

 

Vztah bohatství a moci

Je bohatství státu z hlediska jeho moci důležité? Pokud ztotožníme bohatství státu, tak jak to dělá řada lidí, s pojmem ekonomická úroveň, tedy bohatstvím obyvatel dané země, získáme nejednoznačnou odpověď. Je řada států s velmi vysokou úrovní ekonomiky, a přesto je často jejich moc v mezinárodním systému zcela mizivá. Důležitější z hlediska moci v systému je určitě ekonomická síla, měřitelná celkovým HDP státu. Ovšem neřekl bych například o zemích BRICS, ve kterých se soustředí obrovská ekonomická síla, že jsou to bohaté země. Ale plně souhlasím s názorem, že již dnes úloha těchto státu v mezinárodním systému narůstá, stejně jako jejich moc a souhlasím s názorem, že v budoucnu bude jejich postavení ještě silnější (Drysdale 2011).

Stát s ekonomickou silou může svůj kapitál využít i na investice do zahraničí, a tak si zajišťovat pro sebe nezbytné zdroje a uplatňovat svůj vliv. Stejně tak ekonomická síla jistě souvisí s dostatkem prostředků státu na armádní výdaje. Tzv. hard power je již z definice závislá právě na ekonomické síle a na armádě, která je téměř přímo úměrná výdaji na armády, které si mohou dovolit ekonomicky silné státy. Data zbrojení z let 1988-2010 ukazují jasnou korelaci mezi těmito veličinami (The SIPRI Military Expenditure Database, 1988-2010). Určitou vojenskou sílu lze vybudovat i bez ekonomické, především v autoritativních režimech, třeba Severní Korey. Takový stát může působit jako hrozba, ale jeho reálná moc v systému je mizivá.

Domnívám se, že tzv. soft power nesouvisí s hard power, ale na druhou stranu právě s ekonomickou úrovní a životní úrovní. Jen při vysoké životní úrovni se mohou lidé věnovat kultuře, politickým idejím a třeba otázkám lidských práv a státy s vysokou životní úrovní se mohou v těchto otázkách angažovat v mezinárodních institucích, nebo působit na jiné pomocí diplomacie. Dobrým příkladem vysoké angažovanosti je třeba Švédsko. Soft power může být ale zbraní i například Vatikánu, který má určitý vliv na křesťanský svět.

Ekonomickou moc však nemusí mít jen ekonomicky silné státy, ale i exportéři nerostných surovin, bez nichž se světová ekonomika neobejde. Především jde o ropu. Aplikaci této moci se říká ropná zbraň (případně obecně energetická). Svět ji poznal v podobě tzv. ropných šoků. Největší moc má ve svých rukou Saudská Arábie, jako tzv. „swing producer“, ale při nízké elasticitě poptávky i nabídky, může každý větší producent způsobit světové ekonomice škody (Copaken, 2003).

 

Závěr

Ve své eseji jsem se pokusil představit, jak široce lze na problematiku politické moci nahlížet. Také bohatství závisí od definice. Tyto pojmy je třeba vymezit vždy podle toho, na jaký problém se je snažíme aplikovat. Obecně má bohatství určující vliv na politickou moc. Jen jednou si pod bohatstvím musíme představit ekonomickou sílu, ve druhém případě spíš ekonomickou úroveň a jindy surovinové bohatství. Všechny tyto atributy však znamenají jen určitý potenciál politickou moc mít. To zda ji stát reálně má, je další otázka. Nejlépe jsou na tom státy, které mají alespoň dva tyto zdroje moci. Ovšem stát, který nemá ani jeden z těchto zdrojů, nemůže být až na vyjímky mocným hráčem v mezinárodním systému.

 

 

Použité zdroje:

Copaken, Robert. The Arab oil weapon of 1973-74 as a double-edged sword : its implications for future energy security. University of Durham, Centre for Middle Eastern and Islamic Studies, Durham, 2003.

Drysdale, Peter. The BRICS, the G-7 and deploying new global economic power.
European View, 10,2, December 2011,
URL: http://search.proquest.com/docview/905220425?accountid=16531
Goldstein J. International Relations. 6. vydání., New York: Pearson Longman,
2005. ISBN: 0321263340

Hart, Jefrrey. Three approaches to the Measurement of Power in International Relations. International Organization, 1976. s. 289-305.
HDI and its components, Accessed December 6, 2011, http://hdr.undp.org/en/media/HDR_2011_EN_Table1.pdf
Mankiw, Gregory N. Zásady ekonomie. Grada, 2000. s. 469-481,
ISBN 9788071698913

MORGENTHAU, Hans J. Politics among nations : the struggle for power and peace. Boston : McGraw-Hill, 1993. 419 s. ISBN 0070433062.

Nye, Joseph S. Soft Power: The means to succes in world politics. New York: Public Affairs, 2004. ISBN 1586483064

Ray, James Lee. Global Politics. Boston: Houghton Mifflin Company, 1987.
ISBN 0395359589

Strange, Susan. States and Markets. Continuum International Publishing Group, 1998.
ISBN 082647389X

Sun tzu, The Art of War, Tanslation: Lionel Giles, Accessed  December 6, 2011, http://www.artofwarsuntzu.com/Art%20of%20War%20PDF.pdf

The SIPRI Military Expenditure Database, Accessed December 6, 2011, http://milexdata.sipri.org/