Ukotvení ČR v evropských a bezpečnostních multilaterálních rámcích: integrace do NATO a EU

Ukotvení ČR v evropských a bezpečnostních multilaterálních rámcích: integrace do NATO a EU


V rámci tohoto tématu zadané texty zahrnovaly dlouhé časové rozmezí prakticky celých devadesátých let a představily postoje významných osobností k problematice ukotvení ČR jak v NATO, tak v EU. Je zřetelná rozdílnost přístupů a používaných argumentů, přesto se nikdo výrazně nevymezoval proti členství ani v jedné z těchto institucí. Usilování o členství v NATO a EU bylo logickým vyústěním snahy o návrat ČR do mezinárodní politiky, což jistě po desetiletích nemožnosti tvořit vlastní zahraniční politiku, bylo v národním zájmu. Členství v těchto organizacích bylo vzhledem ke geografické poloze naší republiky a orientaci na západní svět naším osudem. Koneckonců i země okolo nás sdílející podobnou historii se také staly členy NATO i EU. Přesto se názory na přínosy a náklady členství v těchto organizacích mohou lišit a liší.

Předně je třeba říct, že NATO i EU se v čase mění, tak jak se i mění svět okolo. Především
u Aliance bylo důležité, jak se v devadesátých letech vypořádá s totální změnou bezpečnostní situace a neexistencí jednoznačného protivníka. Tímto chci zrelativizovat historický determinismus, kterého jsem se při úvodu dopustil. Kdyby totiž Aliance nenašla svůj nový smysl existence, svou novou koncepci, zřejmě by o vstupu do ní ani nikdo neuvažoval, protože by brzy zanikla. Aliance se ale se změnami světa vypořádat dokázala, stejně jako s rozšiřováním dále na východ. Stala se garantem ochrany euroatlantického civilizačního okruhu a nástrojem vývozu jeho idejí, postavených na demokracii, lidských právech
a svobodě.

Stejně jako NATO se neustále a ještě mnohem výrazněji rozvíjí Evropská unie. U tohoto bodu se všechny osobnosti shodovaly, že je pro ČR nevyhnutelné stát se pevnou součástí integračního procesu. Vedly je k tomu ale rozdílné důvody. Václav Havel v EU viděl příležitost budování lepší Evropy (implicitně i světa) – spravedlivé, zrcadlící vůli všech národů a znovu určující civilizační vývoj (projev Havla ve francouzském senátu, 1999). Pavel Rychetský chápe EU jako společenství postavené na volném pohybu zboží a jako „ochranné společenství před ekonomikami Japonska a USA“ a obává se, že by se jinak naše země stala druhořadým účastníkem světového obchodu a znamenalo by to devastaci naší ekonomiky (Rychetský pro Právo, 1999). Takto absurdní názory bohužel dodnes má většina Evropského parlamentu i Komise a proto dodnes nemá EU volný obchod například s USA a i přes určitá volání po něm[1], zřejmě v nejbližší době mít nebude. Ekonomický protekcionimus je nesmyslný přežitek ještě z dob Jean-Baptiste Colberta a je přesvědčivě dokázáno, že otevřenost obchodu pomáhá rozvoji ekonomiky.[2] Bohužel se takto protekcionisticky chovala EU i k nám, a proto byl, ač se skřípěním zubů, pro vstup do ní i Václav Klaus, protože neviděl jinou alternativu vstupu na evropský trh. A to bylo naším vitálním národním zájmem, který přebil fakt, jakým směrem se nepolitická politika EU ubírá.

Považuji za správné, že jsme se stali členem NATO, přestože podpora veřejnosti nebyla velká. To bylo dáno spíše iracionálními důvody (strach z Ruska, povinnost účastnit se mezinárodních misí NATO, pocit vlastního bezpečí a nepotřebností NATO) než serióznějšími argumenty proti vstupu do NATO. S hodnocením EU se plně ztotožňuji s názory Václava Klause a chápu i proč byl pro vstup. Jedinou smysluplnou alternativou tehdy byly kolotoče velmi těžkých diplomatických jednání o přístupu do ESVO a přidružení k EHP s velmi nejistým výsledkem. Chyběla nám stabilní ekonomika i lidský kapitál. Nicméně osm let v EU bylo dostatečných na získání obojího.



[1] Například britský premiér David Cameron, 2012: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/ekonomika/162067-britsky-premier-vola-po-volnem-obchodu-mezi-eu-a-usa/

[2] Například Heritage Foundation country rankings – http://www.heritage.org/index/ranking