Účet za eurovolby – dál nám vládnou eurofederalisti

Účet za eurovolby – dál nám vládnou eurofederalisti


Eurovolby se konaly před pěti týdny, ale až dnes byl první den, kdy zasedl europarlament v novém složení. Až dnes se dá reálně hodnotit (jakkoliv se to dalo tušit dopředu), jestli volby přinesly nějakou sebereflexi hlavního integračního proudu. Výsledek je jasný. Volby nepřinesly vůbec nic.

Říkal to už na podzim Václav Klaus, že od těchto evropských voleb nečeká vůbec nic. Necítil ve společnosti poptávku po opravdové změně a to volby potvrdily. Vlastně by se nestalo vůbec nic, kdyby se volby nekonaly. Předsedou parlamentu byl dnes znovuzvolen Martin Schulz, kandidát frakce evropských socialistů. Předsedou komise je opět kandidát evropských lidovců. Jen už to není Barroso, který už si svou dekádu (2 období, první od roku 2004) odkroutil. Nyní je to bývalý šéf Euroskupiny Jean-Claude Juncker.

Snad jediná změna je, že díky hře na demokracii mezi evropskými lidovci, socialisty, zelenými, euroliberály a ultralevičáky je Juncker první předseda Evropské komise, který si myslí, že sám osobně vyhrál volby a má legitimitu přímo od lidu. Může za to fakt, že tyto evropské politické skupiny si před volbami vybrali svého kandidáta do čela Komise, přestože k tomu neměli žádnou oporu ve smlouvách. Předsedu Evropské komise vybírá Evropská rada. A to je zřejmě největší povolební zklamání. Čelní představitelé jednotlivých zemí přistoupili, ať už z lenosti hledat jiného kompromisního kandidáta nebo z jiných důvodů, na hru, že eurovolby rozhodly o tom, že nejsilnější frakcí jsou evropští lidovci, kteří tak mají automatický nárok nominovat si svého člověka, kterým byl Juncker.

Vlády se vzdaly své pravomoci

Představitelé vlád se tak dobrovolně vzdali své pravomoci, kterou už nikdy nezískají zpět. Jediní proti byli za Velkou Británii David Cameron a za Maďarsko Viktor Orbán. Proti všem. Brit, který vyhrožujeme vystoupením a vysmívaný Maďar, kterého euromainstream obviňuje z nedemokratických praktik. Nikdo jiný se proti Junckerovi neozval. To je další vítězství eurofederalistů. A jak jsem napsal v předchozím článku (viz minulý odkaz), evropské instituce – Evropský parlament a Evropská komise – se utrhly z řetězu a vlády členských států významně ztrácí vliv na běh událostí. Nutno dodat, že toho vlivu se vzdávají zcela dobrovolně.

Juncker = eurounijní Černěnko

Přidávám se k tomu, co už napsal Jan Zahradil, výměna Barrosa za Junckera je jako nástup Černěnka po úmrtí Andropova. Kus za kus. Žádná změna. Kurz je nastaven stále stejný – integrovat, integrovat, integrovat. Jen si dovolím tuto myšlenku trochu rozvést. Po Černěnkovi už nastoupil Gorbačov, Sovětský svaz se tou dobou ekonomicky hroutil a i přes snahu o přestavbu se nakonec rozpadl.

Rozpad Evropské unie v dnešní podobě může nastat rychle a poměrně nečekaně (podobně jako rozpad SSSR), jakmile uspořádání přestane být pro některý velký stát výhodné. Oproti SSSR navíc dnes podle mého názoru má EU mnohem víc myslitelných alternativ, jak se tranformovat.

Že vystoupí Británie, na to si vsadím hned jak to sázkovky vypíšou. Vážnější by ale pro EU byl postupný rozpad eurozóny, který je stále reálnou (a pravděpodobně neodvratnou, avšak především pomocí politik Evropské centrální banky do budoucna odsouvanou) hrozbou. Může jej opět iniciovat některý z velkých států (Francie, Itálie), pro které členství v eurozóně stejně není výhodné. Když neudělá nikdo nic, budou státy dál kumulovat dluhy a ECB poskytovat bankám peníze kryté bezcennými dluhopisy, které nikdo nesplatí a systém se jednou zhroutí sám.

Nyní mají tedy moc v EU rozparcelovanou dvě největší evropské strany. Aby toto bylo poslední volební období, kdy mají tyto strany většinu, je zapotřebí, aby si občané v Evropě uvědomili, že Evropa potřebuje změnu. Změnu nejen kurzu, ale změnu celého uspořádání Evropské unie. To tyto strany nepřinesou. Musí přijít ta poptávka po změně, o které Klaus mluvil, jinak v současnosti nastaveným kurzem míří Evropa nevyhnutelně vstříc ekonomické katastrofě.