Střet civilizací v 21. století

Střet civilizací v 21. století


Huntingtonova studie „Clash of Civilizations?“ zveřejněná v roce 1993 v časopise Foreign Affairs vyvolala více diskuzí než kterýkoliv jiný článek v tomto časopise. Tento enormní zájem autora motivoval k rozšíření jeho myšlenek do knižní podoby, která byla vydána v roce 1996. Ústřední tezí díla je, že svět je rozdělen do několika historicky vzniklých největších kulturních entit, civilizací, na jejichž hranicích se budou konflikty budoucího světa odehrávat. Těmito dominantními světovými civilizacemi podle Huntingtona jsou: Západ, Latinská Amerika, Afrika, ortodoxní (Rusko), hinduistická (Indie), sinická (Čína a východní Asie), islámská a japonská civilizace. Hlavní linií střetu jsou již historicky kultura západní a islámská. Tento konflikt by v budoucnu nemusel nechat stranou ani další civilizace a mohl by vygradovat v bipolární střet civilizací západní ve spojení s latinskoamerickou, ortodoxní a hinduistickou proti civilizacím sinické a islámské. S rostoucí rolí Číny ve světě se i z ní stává rival západního světa.

Důvodem, proč měl Huntingtonův článek a kniha takový dopad, může být skutečnost, že po konci studené války chyběla světovým elitám, vedoucím politikům a strategickým plánovačům perspektiva, s kterou by na svět pohlíželi. Dlouhých 40 let žili všichni v jednoduché šabloně studené války, která rozdělovala svět do dvou bloků (do tří dle Huntingtona, třetí svět = nezúčastněné státy). S koncem studené války přišel západ o svého protivníka, kterému se s pádem železné opony rozpadl celý blok. Svou identitu na začátku devadesátých let hledalo i NATO. Různé hlasy tvrdily, že tato studenoválečná instituce už nemá v novém světovém řádu své místo. Dějiny už přece skončily (viz Fukuyama, 1992: The End of History and the Last Man). Huntingtonovy myšlenky přinesly tolik potřebné vystřízlivění a orientaci výzkumu na analýzu světa, který se po studené válce formoval. Za studené války byl svět rozdělen politicky a ideově. Proto, když západ zvítězil, se zdálo, že nastane nový světový řád, ve kterém západní myšlenky liberální demokracie, kapitalismu a lidských práv naleznou své univerzální uplatnění po celém světě. To ale podle Huntingtona byla naivní představa. Místo politických a ideových hranic se dělící linie nově budou definovat podle rozdílných kultur. Svět je multicivilizační a distribuce moci v něm multipolární. Soupeření dvou velmocí známé ze studené války nyní vystřídá střet civilizací.

Vnímání světa jako multipolárního je další aspekt, který odlišoval Huntingtona na počátku devadesátých let od některých jiných autorů. Ti zdůrazňovali dominanci Spojených států jako vítěze studené války a jediné světové supervelmoci. Mluvilo se o hegemonii USA a unipolárním mezinárodním systému. Huntington tedy ve všech směrech působil jako skeptik. Měl velmi střízlivý pohled jak na moc západu, tak na univerzalitu jejich kultury. Poukazoval na to, že každá velká civilizace v lidských dějinách považovala svou kulturu za univerzální. Nicméně uznával, že západní civilizace je unikátní. Oddělení náboženství a státu, politický plularismus, právní stát a svoboda jednotlivce jsou jejími nejdůležitějšími prvky. To ale neznamená, že ostatní kultury, které se stejně jako ta západní formovaly více než tisíc let, najednou přijmou všechny prvky západní civilizace.

Jako jeden z důkazů, že civilizační celky drží při sobě, používá Huntington i konflikt na Balkáně, kde Chorvatsko bylo podporované křesťanskými evropskými státy, Srbsko pravoslavným Ruskem a bosenští muslimové, krom USA (což považoval Huntington za vyjímku) také ve velké míře islámskými zeměmi, především penězmi z Íránu.

V rámci přístupu k západní civilizaci a tím pádem do značné míry i v rámci přístupu k mezinárodnímu systému a globalizaci mají nezápadní země v podstatě tři možnosti, ze kterých si mohou vybrat. První možností je přijmout hodnoty západu a mezinárodních institucí, které západ ovládá. Takovým příkladem může být například přijmutí tzv. Washingtonského konsensu, který je podporovaný MMF a Světovou bankou. Dalším příkladem může být podřízení se pravidlům WTO. Druhou možností je uzavření se do sebe a odříznutí se od vlivu západu. Za tuto možnost platí autarktní stát jako KLDR obrovskou cenu. Rozdílnost „poválečného“ vývoje Jižní Korey a KLDR je toho důkazem. Rozdílnost životní úrovně obyvatel těchto států je nyní propastná. Třetí možností je přijmout pouze některé prvky západní kultury, které vedly k jeho pokroku a hospodářskému růstu. Dále se rozvojem vlastních vojenských a ekonomických kapacit pokusit vyrovnat moc západu a spolupracovat s ostatními nezápadními státy. Tento přístup zároveň dovoluje si zachovat vlastní hodnoty, instituce a kulturu. To vidíme dnes jako zřejmě nejvíce atraktivní způsob vývoje. Silným příkladem takového přístupu je především Čína. Ale v podstatě to platí pro všechny velké rozvíjející se státy. Důkazem toho je spojení Číny, Indie, Ruska, Brazílie a Jihoafrické republiky do skupiny BRICS, která se na mezinárodním poli snaží být protiváhou západních státu. Nyní dokonce představily tyto země plán na vytvoření rozvojové banky, jako protiváhy MMF a SB [1]. Klíčové je pochopení faktu, že stát se může stát moderním, vyspělým a prosperujícím, ale přitom nemusí být západním, že existují i jiné potenciálně úspěšné modely.

Do značné míry opět ožívá teze západ proti zbytku světa, se kterou ve své knize pracuje i Huntington. Relativní moc západu upadá ve prospěch zbytku světa. A to jak ekonomicky, tak vojensky, což je ještě podtrženo současnými problémy západního světa zmítaného finanční krizí. Huntington dělí státní moc do tří složek na moc vojenskou, ekonomickou a institucionální. Právě mezinárodní instituce a mezivládní organizace má stále západ z větší části pod kontrolou. Na druhou stranu právě proto země BRICS usilují o změny v současných institucích, nebo o vytvoření nových institucí. V Radě bezpečnosti OSN mají své stálé místo a právo veta Rusko a Čína. O stejnou pozici a rozšíření Rady bezpečnosti dlouhodobě usiluje Brazílie i Indie. Lze říci, že změny mocenské rovnováhy mezi civilizacemi vedou (a bude tomu tak i do budoucna) k obrození a zvyšující se kulturní asertivitě nezápadních společností, jež budou západní kulturu odmítat stále důrazněji. Evropský kolonialismus už je jen předmětem dávných vzpomínek a historie. A na druhé straně Atlantiku se rozplývají sny o americké hegemonii a výlučném postavení USA v mezinárodním systému. Z tohoto pohledu by 21. století mohlo do značné míry být stoletím celkového snížení vlivu západní kultury, která do současné doby byla motorem globalizace a převyšovala ostatní kultury. Nyní se zdá, že by se ostatní kultury mohly co do světového vlivu té západní vyrovnat.

Konflikty mezi civilizacemi nutně nemusí mít podobu válečného konfliktu. Jedním ze zdrojů konfliktů jsou rozdíly v distribuci moci. Ty jsou nyní řešeny právě spojením nezápadních států a vzájemnou pomocí motivovanou snahou zvýšit si svou moc. Komplikovanější je druhý zdroj konfliktů, který vychází z kulturních rozdílů v základních hodnotách a přesvědčeních. Mezinárodní terorismus bývá interpretován jako zhmotnění tohoto typu konfliktu mezi západní a islámskou kulturou. Hrůznou manifestací tohoto konfliktu bylo 11. září 2001. Datum, které se zapsalo velmi zřetelně do historie jako teroristický útok na obchodní centra v New Yorku, který si vyžádal přibližně 3000 obětí a eskaloval napětí mezi západním a muslimským světem.

Potvrzením kulturních rozdílů jednotlivých civilizací přichází po Arabském jaru. To přineslo velké vystřízlivění těch evropských myslitelů, kteří žili v přesvědčení, že se arabské země po úspěšných převratech přiblíží liberálně demokratickému pojetí vlády. Naproti tomu ale ve svobodných volbách zaznamenalo obrovský úspěch Muslimské bratrstvo prosazující umírněnou formu Islámu a v závěsu za nimi radikálnější islamisté. Liberální strany neuspěly. To znamená, že rozdílnost kultur mezi Evropou a arabským světem přetrává i přes změnu politického režimu a potvrzuje to Huntingtonovy teze, že náboženské a civilizační rozdíly tvořené po staletí jsou trvalými hodnotami, které se mění jen velmi zvolna.

V čem se podle mého názoru Huntington mýlil, byla myšlenka, že konflikty mezi civilizacemi budou probíhat na jejich hranicích. Vlivem multikulturní politiky západního světa se spíše zdá, že se tyto konflikty přesouvají přímo do západních zemí. V západní Evropě výrazně vzrůstá počet muslimských přistěhovalců, což potenciálně může vést ke střetům kultur uvnitř těchto států. Výhoda hranic Evropy spočívá v tom, že ji od muslimského světa odděluje Středozemní moře a Turecko, které je sice muslimským státem, ale zároveň spojencem západu. Terorismus islámských radikálů však proniká dovnitř západních zemí a neodehrává se na hranicích těchto civilizací. Evropa i USA tak musí zvýšenou pozornost zaměřovat nejen na obranu svých hranic, ale především na vnitřní bezpečnost. Naopak znovuožít by Huntingtonova myšlenka konfliktů na hranicích mezi civilizacemi mohla v budoucnu v Asii mezi hinduistickou, sinickou a japonskou kulturou. Co lze říct s jistotou již nyní, je, že i po letech bude Huntingtonovo dílo a jeho náhled na svět žít velmi silně a udrží si relevanci, protože analýza světa jako složeného z několika hlavních civilizačních okruhů je velmi správná a přesná a pro chápání mezinárodních vztahů převratná.

Zdroje:

[1] BRICS Nations Plan New Bank to Bypass World Bank, IMF. Bloomberg. Online.
Dostupné z: http://www.bloomberg.com/news/2013-03-25/brics-nations-plan-new-bank-to-bypass-world-bank-imf.html

HUNTINGTON, Samuel P. Střet civilizací: boj kultur a proměna světového řádu. Vyd. 1. Praha: Rybka, 2001, 447 s. ISBN 80-861-8249-5.