Stát a daně

Stát a daně


Obecný smysl jakýchkoliv daní nespočívá ani tak v existenci státu, jako spíš v existenci veřejných statků. (Pozor, zdaleka ne každý dnes veřejně poskytovaný statek je veřejný statek z definice. Stát toho dnes poskytuje opravdu mnoho i z definice jasně soukromé statky. Důvody zde nebudu rozebírat.) Lidé platí státu daně a ten jim za to poskytuje služby, které občané požadují. Rozsah těchto služeb a tím i výši daní, kterou jsou ochotni platit, mají možnost ovlivnit ve sněmovních volbách. A to tak, že zvolí kandidáty, kteří budou co nejlépe zastupovat jejich zájmy.

Já jsem zastánce malého státu, který by zajišťoval jen nejnutnější veřejné statky, které nedokáže zajistit soukromý sektor. Myslím si, že i kdyby neexistoval žádný stát, pořád bude existovat poptávka po službách, které stát v minulosti zajišťoval a soukromý sektor je zajistit příliš neumí (že by námět na další článek?). Lidé by se nějakým způsobem i bez státu museli na ony služby skládat. Činili by tak sice dobrovolně, na rozdíl od výběru daní uvalených státem, ale na druhou stranu by se tím rapidně zvýšilo černé pasažérství a je otázka dalších úvah v rámci jiných článků, jestli by to byl efektivnější a spravedlivější způsob zajišťování veřejných statků a služeb, než v případě daní a minimálního státu, a jestli by vůbec v dostatečném množství byly bez státu tyto služby poskytovány.

Daně i historicky vzešly z potřeby financování veřejných statků, především armády. Období válek obvykle bylo obdobím výběru vyšších daní, než v obdobích míru. Například Řím byl až na excesy poměrně dobře spravovaným státem, ve kterém výběr daní odrážel do značné míry tuto potřebu. Tak by to v ideálním případě mělo být vždy. Politický systém by měl mít takovou podobu, aby tento požadavek naplňoval.

Po uvědomění si potřeby daní je na místě otázka jejich výběru. Víme, kolik potřebujeme k zajištění daných statků a služeb. Ale komu tyto prostředky vzít? Do hry vstupují morální otázky a rozdílné filozofické náhledy na spravedlnost. Smysl se má taky bavit o horizontální a vertikální spravedlnosti. Sem patří otázky, zda by někomu měla být povinnost platit daně prominuta nebo jestli by měli lidé s vyššími příjmy platit vyšší daně.

Zde už narážíme na problém přerozdělování. Někdo například řekne, že chudý člověk, který se ocitá pod určitým životním standardem, by neměl platit žádné daně. Ať je zaplatí člověk bohatý. Veřejně poskytované služby pak čerpají oba zhruba stejně. Obvykle ten chudý ještě relativně o něco více, protože bohatý častěji využívá dražších soukromě poskytovaných alternativ. Je to spravedlivé? Podle některých filozofických pohledů ano, podle jiných nikoliv. Například utilitarismus je filozofický směr, který usiluje o co největší blaho společnosti. Tohoto blaha má být dosaženo zvýšením těžko kvantifikovatelného štěstí a snížením utrpení. Samozřejmě jsou rozdíly už v koncepcích utilitarismu J. S. Milla a J. Benthama, ale to by bylo na další článek. Někteří proponenti utilitarismu proto jdou dále a požadují, aby dokonce daně těch, kteří mají vysoké příjmy, se dále zvýšily. Ne už za účelem poskytování dodatečných statků a služeb, ale za účelem přímého přerozdělení bohatství těm s nízkými příjmy. Sem spadají moderní liberálové (stěžejní autor je John Rawls) a další socialisti. Toto přerozdělování chtějí v praxi provádět tedy tzv. progresivní daní. Progresivní daňová soustava má zpravidla několik pásem zdaňování příjmů. Procentuální sazba uvalená na příjem jedince je odvozené od výše jeho příjmu, dle zákonem stanovených pásem. Člověk s vysokými příjmy platí v takové situaci procentuálně vyšší sazby než lidé s nižšími příjmy. Než se dostaneme k efektům progresivní daně, je dobré připomenout elementární skutečnost, že i při jednotné procentuální sazbě lidé s vyššími příjmy platí v absolutních částkách vyšší daně, než lidé s nízkými příjmy. To je jasné každému obeznámenému s konceptem procent.

Klasický liberalismus přerozdělování odmítá. Přerozdělovací politika je neslučitelná se svobodnou společností. Daně by měly sloužit ke svému jasně stanovenému účelu. Tím účelem je poskytování jasně definovaných statků a služeb. Neoliberálové (k tomuto termínu viz samostatný článek) jako Milton Friedman připouštěli nízký stupeň přerozdělování, který by zaručil odstranění absolutní chudobu ve společnosti. Přece jen není úplně žádoucí, aby lidé ve vyspělé společnosti umírali hlady na chodnících. Proto Friedman vymyslel koncept univerzální sociální dávky, tzv. negativní daně (viz samostatný článek).

Je třeba si uvědomit, že daně jsou vždy určitý trade-off. Ten spočívá v nepřímé úměře ekonomické efektivity a sociální spravedlnosti. Čím jsou daně nižší a jednodušší (bez výjimek), tím jsou ekonomicky efektivnější, ale nenaplňují cíl, který si stanovují socialisté a moderní liberálové (pokud tyto termíny má smysl rozlišovat). Tím cílem je sociální spravedlnost. Přece matka samoživitelka se třemi dětmi nemůže platit stejné daně jako single muž bez závazků. Proto většina států má ve svých daňových soustavách odečty například na děti a plno dalších výjimek, které efektivitu daní snižují (ztěžují výběr daní a křiví motivace lidí, případně je i motivují k podvodům).

Touhu po sociální spravedlnosti má naplňovat i progresivní daň. Co se tedy děje při jejím zavedení z ekonomického pohledu? Bohatí nyní platí víc. Pokud platí příliš moc, u vlády jsou socialisti a nevypadá to, že by se situace měla někdy změnit k lepšímu, tak není špatný nápad emigrovat. Chudí lidé potřebují bohaté! Bohatí lidé vytvářejí pracovní místa. Bohatí lidé využívají mnoho služeb a nakupují mnoho statků. Ty služby musí někdo poskytovat a statky někdo vyrábět a dělají to ti chudí. Pokud bohatým snížíme příjmy, tak na to vždy doplatí chudí, kteří přijdou o místa, protože klesne poptávka po jejich službách a statcích. Bohatí navíc mají větší možnost zvýšení daní promítnout do zvýšení cen služeb, které poskytují, protože jejich služby jsou z velké části nenahraditelné, ostatně proto jsou bohatí. Například když potřebujete advokáta, prostě si budete muset zaplatit advokáta. A vsaďte se, že pokud se zavede progresivní daň z příjmu, advokáti to velmi rychle promítnou do cen svých služeb. Lidé, kteří budou potřebovat advokáty, za ně zaplatí více a budou si moci dovolit méně statků a služeb, které poskytují a vyrábí chudí. Klesne po nich poptávka a chudí přijdou o práci.

Bohatí, kteří si nebudou moci takto kompenzovat vyšší míru zdanění, si řeknou, proč by se vlastně měly tolik snažit. Když budou pracovat méně a klesne jim mzda pod pásmo progresivní daně, jejich příjem se o tolik nesníží a budou mít více volného času nebo méně zodpovědnou práci. Progresivní daň je demotivační. Nedává smysl obětovat život práci, za kterou člověk nedostane patřičnou odměnu. Když bohatí ztratí motivaci pracovat, tak na to zase doplatí především chudí, protože to uškodí celému hospodářství a oni jsou ti, kterým bude hrozit vyhazov nebo snížení příjmů.

Progresivní daň ani nedává smysl z hlediska snahy o zvýšení státních příjmů. Ve většině vyspělých států jsou dnes tak vysoké daně, že se již ocitají za Lafferovým bodem a jejich další zvýšení povede ke snížení výběru. Naopak snížení daní by mohlo vést k nárůstu příjmu státního rozpočtu.

Progresivní daň může naplnit cíl větší rovnosti a sociální spravedlnosti a může fungovat, pokud je to něco, po čem společnost opravdu touží. Ale vždy je to na úkor ekonomické efektivity a růstu hospodářství. Při zavedení vyšších daní pro bohaté chudí zchudnou, ale pokud jim to dostatečně kompenzuje skutečnost, že bohatí zchudnou ještě více, tak prosím.

Já jsem pro nejefektivnější variantu a to je žádná daň z příjmu fyzických osob, protože si myslím, že každé zdanění příjmu je demotivační. Asi bych nemluvil o nemorálnosti a krádeži, tak jako jiní. Nějaké daně být placeny musí, ale přikláním se k nepřímým daním. Z hlediska morálky mi to ale přijde poměrně indiferentní. Nepřímé daně jsou efektivnější. Dobře se vybírají a měly by stačit na pokrytí nutných státních výdajů. Bohatí lidé více utrácí a tím i více zaplatí na nepřímých daních než chudí lidé. Odvádí tedy z plodů své práce, které jsou vyjádřené jejich příjmem, společnosti něco nazpět. Každý má možnost svou spotřebu ovlivnit a tedy ovlivnit i výši daní. To mi přijde spravedlivé. Na nepřímých daních tedy není nic, co by mě morálně tížilo. Jistou nespravedlnost cítím jen u spotřebních daní, u kterých je na místě otázka, proč je zdaňován zrovna tento statek nějak speciálně oproti ostatním. Spotřební daně bych tedy zrušil. Když se dotknu ještě efektivity DPH, tak nedává smysl, aby bylo více sazeb. Měla by existovat jen jedna a nedělal bych z ní žádné výjimky.

Druhá nejlepší varianta u daně z příjmu fyzických osob je jednotná nízká daň bez výjimek. Firemní daně nejsou zatížené výjimkami jako daně z fyzických osob. V současné době by stát nebyl schopný financovat svůj provoz jen z DPH, proto firemní daň má smysl. Ale měli bychom chtít, aby se stát uskromňoval a my mohli firemní daň snižovat.

Moje pozice vychází z klasického liberalismu.

 

Autor: David Bartas