Mezinárodní finanční systém

Mezinárodní finanční systém


Teze: Mají nést rozvojové země s dlouhodobě aktivní obchodní bilancí obdobnou míru zodpovědnosti za nápravu globálních nerovnováh jako rozvinuté státy s dlouhodobými deficity?

 

Nerovnováhy mezi úsporami a investicemi jsou jednou z příčin problémů světové ekonomiky, můžeme je pozorovat na velkých a dlouhodobě rostoucích nerovnováhách na běžných účtech platebních bilancí vyspělých a rozvojových států. Tento vztah je nejlépe patrný a diskutovaný na obchodních vztazích USA a Číny, ale i dalších rozvojových států.

Akumulace devízových rezerv znamená, že stát šetří více, než utrácí a produkuje více, než spotřebuje. Tento vývoj vytváří paradox, kdy kapitálové toky změnily směr a jdou od rozvojových zemí, vytvářejících přebytky běžného účtu a devízové rezervy, směrem do vyspělých států. Paradox je to z pohledu toho, že teoreticky by měl mít finanční kapitál v rozvojových zemích vyšší míru návratnosti a to z důvodu celkově nižší kapitálové vybavenosti (fyzického kapitálu) a tedy mezní užitek každého dolaru utraceného v Číně by měl být vyšší. Nicméně Spojené státy, ani státy EU nemají peníze na investice v zahraničí, protože jejich spotřeba je vyšší než produkce. Jsou výjimky v rámci Evropy. Nejvýraznější výjimkou je Německo, ale to své přebytky reinvestuje v zásadě v rámci Evropy. Hromadění rezerv dokonce kritizují někteří čínští ekonomové s poukazem, že Čína nakupuje americké dluhopisy s nízkými úroky a přispívá tak na investice a rozvoj Spojených států, zatímco by se tyto peníze daly mnohem lépe investovat v rámci Číny. To ovšem souvisí s celkovou hospodářskou strategií Číny. Tou zatím je akumulovat rezervy a tím udržovat svůj kurz proti posílení.

USA si mohly dovolit dlouho financovat své deficity běžného účtu tím, že tiskly dolary jako rezervní měnu, což je jeden z problémů nastavení mezinárodního finančního systému. Na druhé straně Čína je dlouhodobě proexportně orientovaná, je jí vyčítán i uměle udržovaný kurz juanu na úrovních, které mnoho ekonomů považuje za podhodnocený. To samé dělají po vzoru Číny i další státy jihovýchodní Asie. Využily možnosti ustát tlak na zhodnocení kurzu svých měn a generovaly vysoké přebytky běžného účtu. Běžný pohled z USA na Čínu je takový, že Čína akumuluje rezervy a uměle tím udržuje podhodnocenou svou měnu, čímž získává neférovou výhodu v mezinárodním obchodě a přispívá tak k americkým deficitům obchodní bilance.

Svůj deficit Spojené státy nemohou házet jen na Čínu. Deficity USA kopírují přebytky běžného účtu východoasijských států a ropných exportérů. Kdyby čínská měna posílila, tak by se sice napravila bilance obchodů Číny a USA alespoň do jisté míry, ale na druhé straně by čínské vývozy v USA nahradily vývozy jiných rozvojových států, jako Indonésie, Thajska, Filipín či Vietnamu. USA si za své deficity mohou sami, tím že nespoří a utrácejí, díky tomu ale také jejich ekonomika dlouho rostla.

Evropské státy využily depreciace eura, která nastala už v začátcích krize v roce 2008 k tomu, že mohly odkládat strukturální reformy svých ekonomik. Dříve podobně i Japonsko. Obecně depreciace měny pomáhá s vyrovnáváním běžného účtu, protože depreciace podporuje export. Ale dlouhodobě to, že státy neprovedou přizpůsobení struktury své ekonomiky a spoléhají se jen na přizpůsobení kurzu měny, přináší problémy a vytváří nerovnováhy. Stejného výsledku dosahují USA, Japonsko i Británie tiskem peněz. Přizpůsobování kurzů je tedy jedna z dalších věcí, která v rámci současného finančního režimu přináší problémy, ale mohou za to konkrétní politiky daných států, intervence do kurzů, které narušují tržní procesy.

Zajímavá otázka ohledně globálních nerovnováh spočívá v tom, zda ale nejsou tyto nerovnováhy v podstatě v něčem dobré? Tím, že se západní vyspělé státy zadlužují, pomáhají rozvojovým ekonomikám vytvářet přebytky a tím zvyšovat jejich bohatství. Neměly by tedy globální nerovnováhy v bilancích běžných účtů přetrvávat, protože narovnávají nerovnováhy v distribuci bohatství? Rozvojovým státům toto pomáhá, ale současně dnes pozorujeme, že u vyspělých států už politika zadlužování se naráží na svoje limity. Strukturální přizpůsobení ekonomik a fiskální restrikce se zdá neodvratná. Ani Spojené státy nemohou ve své tvorbě deficitů pokračovat donekonečna. Právě dlouhá desetiletí, během kterých Spojené státy tuto politiku uplatňovaly, vedly k překotnému růstu Číny, Indie a dalších států. Takže globální nerovnováhy už svůj díl splnily, rozvojovým státům do značné míry pomohly, ale narazily na limity a měly by být vyřešeny.

Uvědomění si zodpovědnosti velkých rozvojových států by mělo jít ruku v ruce se vstřícností vyspělých států, které vědí, že dnešní problémy nejsou schopné sami řešit, proto se i v rámci krize těžiště global governance přesunulo z G7 či G8 na G20. V G20 mají samozřejmě velké zastoupení právě i velké rozvojové ekonomiky jako Čína, Indie, Brazílie, Indonésie a Mexiko. Rozvojové státy by na tato jednání měly jít s určitou nabídkou řešení nerovnováh i z jejich strany. Samozřejmě nerovnováhy nejsou jediným tématem těchto setkání, ale jistě by měly být řešeny, protože jsou fundamentálním problémem, který může v budoucnu opakovaně vyvolávat globální krize.

Globální nerovnováhy se dnes nikomu příliš řešit nechtějí, protože snaha o jejich odstranění zahrnuje krátkodobě riskantní či nepopulární kroky. Čína se například obává, že kdyby nechala posílit svou měnu, doplatí na to podobně jako Japonsko, které takový krok udělalo v 80. letech a poté se dostalo do krize. Proto existuje v Číně u vládních představitelů neochota ke změnám politiky, která dlouhodobě přináší vysoký růst. Rizika její změny jsou příliš vysoká. USA ani Evropě se nechce příliš omezovat deficitní financování, ale dlouhodobě je to nevyhnutelné. Obecně západní vyspělé státy by měly více spořit a začít by s tím měly vlády. Na druhé straně rozvojové státy by se neměly jen spoléhat na exporty a měly by podporovat kvalitativní změnu své ekonomiky posunem k podpoře domácí spotřeby a provádění kroků k vytvoření koupěschopné střední třídy. Tyto změny mohou probíhat dlouhodobě, nepovede se je provést okamžitě, ale musí k nim dojít.

 

Zdroje:
http://mpra.ub.uni-muenchen.de/28110/1/MPRA_paper_28110.pdf

http://www.cfr.org/world/global-imbalances-financial-crisis/p18690