Itálie v eurozóně

Itálie v eurozóně


Vstup Itálie do HMU

Itálie je s ročním HDP přes 2 biliony eur třetí největší ekonomikou eurozóny a byla její součástí hned od počátku. Podpora veřejnosti v přijetí eura byla největší mezi všemi ostatními státy, kdy poměr příznivců a odpůrců byl 80:20 (Sychra, 2009). Přitom ale cesta ke vstupu do HMU nebyla pro Itálii vůbec snadná. V první polovině devadesátých let se země zmítala v korupčních skandálech, souhrnně označovaných jako tangentopoli („vesnice úplatků“) skandál (The Independent, 1994). Italský politický systém byl v rozkladu, stejně jako veřejné finance. Ve volbách 1994 se objevil na scéně nový politický subjekt mediálního magnáta Silvia Berlusconiho Forza italia („Vzhůru Itálie“) a rovnou v těchto volbách zvítězil a stal se premiérem. Byl však po roce vystřídán svým ministrem financí Lambertem Dinim, který moc po dalším roce předal Romano Prodimu. Až jeho vláda přinesla určitou stabilitu. Také se jí povedlo konečně zlepšit stav veřejných financí. Přesto se však veřejné zadlužení ještě v roce 1998 pohybovalo okolo 120% HDP a tím dvakrát přesahovalo 60% hranici danou maastrichtskými kritérii. I pouze částečné ozdravení veřejných financí však přineslo Itálii větší důvěru zahraničí a finančních trhů a bylo spolu s usilovnou politickou snahou důležitým faktorem, jak se povedlo Itálii vůbec se stát členem eurozóny ihned v první vlně. Určitě velmi silnou úloha sehrála diplomacie a politická vůle včetně silné podpory veřejnosti, která pomohla italské reprezentaci přesvědčit evropské partnery o potřebě a politickém významu zapojení Itálie do eurozóny (Sychra, 2009).

Pozice Itálie v eurokrizi

Problémy ve světové ekonomice odstartovaly na podzim 2008. Start krize eurozóny se datuje nejčastěji ke konci roku 2009, kdy došlo k výrazným propadům HDP ve 4. kvartálu. Jedná se o hospodářskou krizi související se ztrátou konkurenceschopnosti některých ekonomik eurozóny, dále o krizi dluhovou, kdy předlužené státy jako Řecko nebo Portugalsko už nebyly samy schopny financovat své výdaje, a také o krizi bankovního sektoru.

První zemí, která musela požádat o záchranu evropskou unii a mezinárodní měnový fond, bylo Řecko v dubnu 2010. Následně muselo kvůli krizi v bankovním sektoru požádat o pomoc Irsko. Na jaře 2011 kvůli zadluženosti a neschopnosti financovat své dluhy prodejem dluhopisů na trhu, respektive jen za nepřijatelné úroky, požádalo o pomoc Portugalsko. To už důvěra v periferní ekonomiky eurozóny klesala rapidně dolů. Začalo se mezitím o nich psát jako o PIIGS (Investopedia, 2012). Po Portugalsku se do velmi složité situace začala dostávat i Itálie, protože se začalo spekulovat o tom, že i předlužená italská ekonomika může mít při slabém hospodářském růstu dlouhodobě problémy se splácením svých závazků a bude v budoucnu také nucena požádat o zahraniční pomoc. Což by u tak velké ekonomiky, jakou Itálie je, byl velký problém. V té době existující záchranný fond EFSF by zřejmě neměl dostatek prostředků na záchranu Itálie. V době Portugalského bailoutu se dostaly úroky z dluhopisů Itálie na úroveň těch Portugalských při Řeckém bailoutu (European Parliament, 2011), což byl další varovný signál, že tato země může následovat jejich osud. Podobně se spolu s Itálií dostávalo do problémů Španělsko, čtvrtá největší ekonomika eurozóny. To jen prohlubovalo skepsi ohledně případné záchrany. I navýšený fond EFSF na bilion eur by zkrátka nebyl dostatečné pomoci těmto státům schopen (tamtéž). V této velmi obtížné ekonomické situaci se tehdejšímu premiérovi Silviu Berlusconimu v listopadu 2011 rozpadla vláda a byl schválen balíček ekonomických reforem prosazovaných evropskými partnery, po jehož schválení Berlusconi slíbil rezignovat. Tím podpořil vznik úřednické vlády Maria Montiho (Reuters, 2011).

Vláda Maria Montiho

Mario Monti byl bývalým eurokomisařem. Stal se premiérem úřednické vlády, která měla širokou podporu na politické scéně i od veřejnosti. Čekalo se od něj velké reformní úsilí, které by pomohlo ozdravit italské veřejné finance a také pomoci vyřešit strukturální problémy italské ekonomiky. Mezi tyto problémy patřila především nízká konkurenceschopnost vyjádřena například snižujícími se exporty a v porovnání příliš vysokou cenou za jednotku práce (Cencig, 2012).

Už jen z důvodu očekávání pozitivních kroků a díky uklidnění politické situace se vládě Maria Montiho povedlo dostat italskou ekonomiku dále od útesu, na kterém se v listopadu 2011 nacházela. To se úroky desetiletých dluhopisů pohybovaly okolo 7% (viz Box 1). Ale uskutečněné kroky skutečně správným směrem šly. Monti zvýšil věk odchodu do důchodu u mužů i žen o 2 roky. Povedlo se mu v plánu „Záchrany Itálie“ ušetřit v rozpočtu zhruba 20 miliard euro. Provedl i částečné změny na pracovním trhu. Program „růst Itálie“ schválený v březnu 2012 zase byl alespoň vřele přivítán zahraničními pozorovateli, přestože příliš nového nepřinesl a byl to jen skromný krok ve správném směru k liberalizaci ekonomiky (Reuters, 2012). Určitě Itálii hodně pomohla i ECB, která v létě 2012 začala ve velkém pomáhat Itálii a Španělsku na dluhopisovém trhu. Moment, kdy italský šéf ECB Mario Draghi prohlásil, že ECB udělá všechno pro záchranu eura, přinesl velké uklidnění situace (CNN Money, 2012). Vláda Maria Montiho skončila předčasně koncem roku 2012, kdy ztratila podporu Berlusconiho strany. Analytici se shodují, že vláda Maria Montiho byla zřejmě nezbytnou silou, která pomohla odvrátit pád Itálie. Ani ne tak tím, že by provedené kroky dokázaly situaci napravit, ale spíše tím, že Monti vrátil důvěru italské politické scéně. Zpětně je mu spíše vyčítáno, že nebyl v reformách důraznější a nevyužil naplno podporu veřejnosti, na druhou stranu k razantnějším krokům zřejmě Monti neměl dostatečnou politickou podporu v parlamentu, kde o ni nakonec i úplně přišel (BBC News, 2012).

Současná situace Itálie

V současnosti vládne v Itálii kabinet Enrica Letty, kterého pověřil sestavením vlády za vítěznou stranu italských parlamentních voleb prezident Napolitano po rezignaci šéfa levicové Demokratické strany Piera Luigi Bersaniho. Enrico Letta zformoval velkou koalici své strany spolu se Stranou lidu Silvia Berlusconiho a centristickou Občanskou volbou.

Od začátku svého premiérského období Letta zdůraznil potřebu pokračování v reformách. Nicméně je znát citelný posun od přístupu Maria Montiho, který prosazoval především politiků škrtů. Letta upozorňuje, že je třeba najít pozitivní řešení a ne pokračovat jen v politice škrtů, ze které jsou již občané unavení. Letta chce navrátit důvěru a konkurenceschopnost italské ekonomice a zároveň přinese naději především mladým lidem, jejichž nezaměstnanost je v celém jižním křídle eurozóny jedním z největších problémů. Jeho hlas se tedy připojil k těm, kteří volají po politikách podporujících hospodářský růst, na úkor politiky škrtů (Euronews, 2013). Tato jeho pozice byla velmi vřele přivítána francouzským prezidentem Hollandem, který se cítí být vůdcem prosazujícím právě tento přístup (Euronews, 2013).

Na hodnocení vlády Enrica Letty je ještě příliš brzy. V poslední době prošla poměrně dramatickým vývojem, kdy vláda ztratila podporu Silvia Berlusconiho, který chtěl, aby jeho ministři vládu opustili. Ti ho ale neposlechli, vládu nadále podporují, strana Berlusconiho se mezitím rozštěpila a část, která podporuje vládu, je dostatečně velká na to, aby měla vláda nadále dostatečnou důvěru parlamentu (The Guardian, 2013).

 

Box 1: Vývoj desetiletých italských dluhopisů:

Box_1

Box 2: Vývoj růstu HDP Itálie:

italy-gdp

 

 

 

Závěr

Itálie je jednou z problémových zemí, která způsobuje obavy o budoucnost eura. Je příliš velkou ekonomikou na to, aby ji ostatní státy eurozóny zachraňovaly. Na druhou stranu je typickým případem státu jižního křídla, který ztrácí svou konkurenceschopnost a zaostává za státy včetně Německa a jeho okolí. Euro je stejně jako u dalších států jižního křídla jednou z hlavních příčin tohoto problému. Chybějící mechanismus depreciace vlastní měny je příčinou, že je pro tyto státy velmi obtížné udržovat si konkurenceschopnost a vyrovnávat deficity obchodní bilance. Na druhou stranu právě opuštění společné měny a následná devalvace či depreciace kurzu obnovené domácí měny, je natolik radikálním krokem s takovými společenskými náklady, že se jej ještě nikdo neodvážil převést do praxe.[1]

Itálie tedy bude nadále podporovat především silné kroky ECB, které jí budou pomáhat refinancovat své dluhy. Berlusconi dokonce prohlásil, že pokud to dělat nebude, bude Itálie nucena z eurozóny vystoupit (The Telegraph, 2012). Ovšem musíme mít na paměti, jak náročné a významné zapojení Itálie do eurozóny bylo a kolik politického kapitálu se do něj investovalo. Itálie se bude muset pokusit reformovat své hospodářství tak, aby přestala zaostávat.  Po boku Francie a dalších států bude Letta prosazovat prorůstovou politiku, jejímž cílem by mělo být především bojovat s nezaměstnaností. Od Itálie lze čekat i podporu určité benevolence vůči deficitům veřejných financí, přestože by současný premiér Letta rád dodržoval alespoň stanovený roční 3% deficit HDP. Na druhé straně finanční trhy bude muset přesvědčit o tom, že u Itálie dluh přes 120% k HDP není nic výjimečného, s čím by nedokázala italská ekonomika žít a normálně fungovat.[2] Těžko hodnotit nakolik stabilní bude politická situace v koalici, jejímž členem již není Silvio Berlusconi. Ten se z opozičních lavic může pokoušet o rozložení vládního tábora. Vláda tak bude mít složitou pozici pod silným tlakem opozice i pod drobnohledem zahraničních pozorovatelů. Zvlášť když se italské hospodářství stále nachází v recesi (viz Box 2), bude další osud Itálie nejistý.



[1] Velmi zajímavá je kniha bývalého člena bankovní rady ECB Lorenco Bini Smaghiho nazvaná Odříkáním ke smrti (Morire di Austerita). V ní tvrdí, že Berlusconi velmi vážně zvažoval opuštění eurozóny z vlastního rozhodnutí. Smaghi byl zřejmě jedním z italských ekonomů, kteří Berlusconimu radili, aby pro obnovení konkurenceschopnosti Itálie eurozónu opustil.

[2] V roce 2012 dosáhl italský dluh už úrovně 127% vůči HDP. Viz Tradingeconomics: http://www.tradingeconomics.com/italy/government-debt-to-gdp

 

Zdroje:

Cencig, Elisa. Italy’s economy in the euro zone crisis and the Monti’s reform agenda. SWP Berlin, 2012. Str. 7
Dostupné online: http://www.swp-berlin.org/fileadmin/contents/products/arbeitspapiere/Italy_Economy.pdf

Sychra, Zděnek. Jednotná evropská měna. 2009, Brno. Str. 226-230. ISBN: 978-80-210-5082-2

The ECB, the EFSF and the ESM – Roles, Relationships and Challenges. European Parliament – Economic and Scientific Policy Department. 2011. Str. 11. Dostupné online: http://www.europarl.europa.eu/document/activities/cont/201203/20120323ATT41790/20120323ATT41790EN.pdf

 

Terciární zdroje (všechny kontrolované k 17. Listopadu 2013, pořadí je podle výskytu citace v článku):

Leney, Fiona. The Sleaze Factor. In: The Independant. 1994. Dotupné online:

http://www.independent.co.uk/news/world/the-sleaze-factor-cleanhands-team-fails-to-wash-away-tangentopoli-dirt-fiona-leney-looks-at-italys-cathedral-of-corruption-where-each-day-a-new-sector-of-society-is-investigated-1444839.html

Schmidt, Michael. An Introduction to the PIIGS. In: Investopedia. 2012. Dostupné online: http://www.investopedia.com/articles/economics/12/countries-in-piigs.asp

Pullella, Phillip and Fonte, Giuseppe. Berlusconi resigns, crowds in Rome celebrate. In: Reuters. 2011. Dostupné online: http://www.reuters.com/article/2011/11/12/us-italy-idUSTRE7AA2GC20111112

Jones, Gavin. Factbox: Monti’s reform record. In: Reuters. 2012. Dostupné online: http://www.reuters.com/article/2012/12/10/us-italy-monti-reforms-factbox-idUSBRE8B90ZA20121210

Ronney, Ben. ECB outlines bond-buying program. In: CNN Money. 2012. Dostupné online: http://money.cnn.com/2012/09/06/investing/ecb-draghi/

Reuben, Anthony. Has Mario Monti done a good job? In: BBC News. 2012. Dostupné online: http://www.bbc.co.uk/news/business-20766952

Euronews. Italian PM adds voice to growing chorus against austerity. 2013. Dostupné online: http://www.euronews.com/2013/05/02/italian-pm-adds-voice-to-growing-chorus-against-austerity/

Euronews. Letta’s call for growth over austerity warmly welcomed in Paris. 2013. Dostupné online: http://www.euronews.com/2013/05/01/letta-s-call-for-growth-over-austerity-warmly-welcomed-in-paris/

Davies, Lizzy. Setback for Silvio Berlusconi as former loaylist leads breakaway group. 2013. In: The Guardian. Dostupné online: http://www.theguardian.com/world/2013/nov/16/silvio-berlusconi-setback-former-loyalist-splits

The Telegraph. Silvio Berlusconi: Italy could be forced to leave the euro. 2012. Dostupné online: http://www.telegraph.co.uk/finance/financialcrisis/9754358/Silvio-Berlusconi-Italy-could-be-forced-to-leave-the-euro.html