Hospodářský rozvoj

Hospodářský rozvoj


Teze: Je liberální režim skutečně univerzálním receptem hospodářského rozvoje?

Základním tajemstvím hospodářského rozvoje je skutečnost, že univerzální recept na hospodářský rozvoj vlastně neexistuje. Nenalezli jsme ho v minulosti, neznáme jej nyní a troufáme si tvrdit, že jej nenalezneme ani v budoucnosti. Přestože neumíme replikovat to, co považujeme za úspěšný model jedné země, v zemi jiné, má smysl se zabývat argumenty týkající se uplatňování hlavních rozvojových politik.

Neoliberální teorie staví na velmi dobrých základech. Uvědomuje si rozptýlení znalostí lidí, stejně jako jejich subjektivních preferencí. Dává smysl, aby ekonomické rozhodování bylo decentralizované, stát ho nijak nenarušoval a ponechal lidem volnost vzít osud do svých rukou. Svoboda se stává esencí vytvářející prostor pro nepředvídatelné. Samostatné jednání konkurujících si aktérů vede ke spontánnímu vzniku přesně toho, co je žádoucí. Stát sám o sobě tohoto není schopen, nedokáže tento mechanismus naplánovat, nevidí v jeho podstatu. To dokážou pouze jednotlivci, a i proto by tím jediným úkolem státu, mělo být zajistit, aby lidé měli možnost realizovat svoje nápady. Každý ze svobodně jednajících lidí, je svým způsobem odpovědí na hospodářský rozvoj.

Takhle ale začátek příběhu o hospodářském rozvoji nemůže fungovat. Na začátku pracuje drtivá většina obyvatel rozvojové země v zemědělství. Mnoho z nich ani nevydělává svou prací peníze. Trh a cenový mechanismus má jen omezenou signální roli. Cenový mechanismus tržní ekonomiky je obecně důležitý pro efektivní alokaci a využívání existujících zdrojů, ale má mnohem omezenější význam pro plánování investic. Systém cen nám říká, jaké jsou podmínky v ekonomice dnes, ale selhává v tom, podat informaci o budoucích podmínkách, které jsou ale klíčové pro dnešní rozhodnutí o investici. Proto se na počátku jeví jako velmi složité, aby lidé sami prováděli investice. Často k tomu, vzhledem k primitivnímu fungování finančního trhu, ani nemají možnosti. Zádrhelem investic jsou ale také dva problémy koordinace. Prvním je problém komplementární poptávky, jež spočívá v tom, že v rozvojové ekonomice neexistuje dostatečná kupní síla po produktech první otevírající se manufaktury. Proto investoři potřebují, aby se jich otevřelo mnoho zároveň. To je ale v decentralizovaném prostředí téměř nemožné. Druhý problém spočívá ve skutečnosti, že firma, která chce investovat do rozšíření své výroby, potřebuje, aby do rozšíření výroby investovala i společnost, která jí dodává potřebné vstupy. A naopak firma zpracovávající vstupy potřebuje při rozšíření produkce, aby svou produkci rozšířila i firma, která její vstupy využívá. Tento problém už je řešitelnější, avšak také dává určitou váhu argumentu, aby počáteční impulsy k rozvoji hospodářství dával stát, a to buď ekonomickým plánováním (indikativní plánování známé například z Jižní Korey a Japonska) nebo prostřednictvím přímých investic třeba i přes státem řízené podniky. Poslední silný argument pro státní zásahy je selhání kapitálových trhů, které upřednostňují krátkodobé zisky před riskantními, byť uskutečnitelnými a zřejmě i rentabilními, dlouhodobými plány. Neoliberalismus na překonání těchto obtíží v počáteční industrializaci státu nemá přesvědčivý recept.

Strategie nahrazování importů jakkoliv těžkopádně a úporně vypadá, se zdá být účinnou strategií pro počáteční vznik průmyslu. Byť třeba neefektivního, jehož značná část po otevření se globálnímu trhu zkrachuje. Tato strategie dává lidem možnost opustit agrární sektor, získat nové dovednosti a znalosti. Právě vzrůst obecného lidského kapitálu v ekonomice je možná jejím nejcennějším aspektem, jež může být využit při pozdější liberalizaci ekonomiky. Dalšími plusy je o to, že lidé konečně dostávají mzdy, spolu s průmyslem se rozvíjí i finanční sektor, zlepšuje se životní úroveň (byť mnohdy na dluh, kterým jsou investice financovány) a člověk v dané ekonomice získává možnost realizace. Již není nucen pracovat jen na poli vedle vesnice, kde se narodil, ale otevírá se před ním širší škála možností. Právě potenciální sociální mobilita je spolu se vzrůstem lidského kapitálu základem motoru, který potáhne ekonomiku země vzhůru.

Problémem strategie nahrazování importů je však časový faktor. Kdy s ní přestat? Kdy přejít na cestu podloženou neoliberální teorií? Otevření se mezinárodnímu trhu, zrušení kvót, snížení tarifů, privatizace státních podniků, deregulace, liberalizace finančních toků a přechod na tržní volný směnný kurz může znamenat významný krátkodobý propad HDP, jež nejvíce poškodí právě státem řízený nebo podporovaný průmysl. Vzhledem k tomu, že jeho představitelé obvykle mají také silnou politickou pozici, je tyto reformy velmi těžké prosadit. Exportně orientovaná strategie však přinesla v jihovýchodní Asii celkem přesvědčivé výsledky o tom, že se otevření se světu vyplatí.

Dlouhodobě stát efektivně řídit ekonomiku nedokáže. Nezná potřeby svých obyvatel a nemůže je umět naplňovat. Bez státu by ale k počáteční industrializace země dojít nemohlo. Veřejný sektor má tedy v příběhu o hospodářském rozvoji každé země své silné místo, které neoliberální teorie neumí správně pochopit. Kvalita veřejných institucí spolu s kvalitou lidského kapitálu jsou obě stejně zásadními proměnnými, rozhodujícími o úspěchu či neúspěchu rozvojových strategií. A právě na státu a jeho institucích také je, aby našel ten správný mix politik, který zafunguje v jeho zemi, protože žádný univerzální recept neexistuje. Víme jen, že úspěšný příběh končí svobodou jednotlivců.