Chang: Bad Samaritans

Chang: Bad Samaritans


Korejský autor Ha-Joon Chang je ekonom působící na univerzitě v Cambridge. Specializuje se na institucionální ekonomii a rozvoj. Jako poradce nebo konzultant působil ve Světové bance, Evropské investiční bance, v institucích OSN atd. Toto je výpis z jedné jeho knihy, jejíž celý název zní: “Bad Samaritans. The Myth of Free Trade and the Secret History of Capitalism.

Četl jsem ji jako přesvědčený liberál hlavně z toho důvodu, že se tato kniha snaží už svým názvem toto vidění světa nabourat a zajímají mě autorovy argumenty. Výpis není vyčerpávající, ale obsahuje všechno, co mi přišlo důležité. Doporučuji knihu přečíst celou. Stojí za to. Přesvědčeným liberálem jsem nadále, ale už si uvědomuji plno problémů, o kterých bych bez přečtení knihy vůbec nepřemýšlel.

Kapitola 1: Lexus a olivový strom, mýty a fakta globalizace

 

Povídání začíná příběhem Toyoty v Japonsku, která začínala jako textilní firma a až v roce 1933 začali s automobilovým průmyslem. 1939 vyhodilo Japonsko ze země Ford a General Motors. V roce 1949 dostala Toyota bail-out od japonské centrální banky. Pořád se jim nedařilo. Ještě v roce 1958 to vypadalo na velký neúspěch a spoustu vyhozených peněz. O čtvrt století později luxusní auta Lexus od Toyoty dobyly svět a staly se ikonou globalizace. Nepovedlo by se to, kdyby se v Japonsku řídili radami neoliberálních ekonomů…

Chang cituje Thomase Friedmana a jeho rozlišování světa států olivových stromů (třetí svět) a světa lexusů (vyspělé státy zapojené do globální ekonomiky).

Friedman definuje Golden Straitjacket (zlatá kazajka), víceméně jako neoliberální ekonomickou ortodoxii, do které se musí všechny státy vtěsnat, chtějí-li se zapojit do světa lexusů. Tzn., že státy musí privatizovat, mít nízkou inflaci, redukovat byrokracii, vyrovnat rozpočet, liberalizovat obchod, deregulovat zahraniční investice a kapitálové trhy, mít směnitelnou měnu, zredukovat korupci a zprivatizovat penze.

Chang to vyvrací právě příběhem Toyoty a přidává, že kdyby se Japonsko řídilo těmito radami a „navléklo“ si tuto „zlatou kazajku“ už v 1960s, pak by zůstalo na úrovni států jako Chile, Argentina a JAR, na jejichž úrovni v 1960s byla…

Oficiální story globalizace v kostce:
„Britain adopted free-market and free trade policies in the 18th century, well ahead of other countries. By the middle of the 19th century, the superiority of these policies became so obvious, thanks to Britain’s spectacular economic success, that other countries started liberalizing their trade and deregulating their domestic economies. This liberal world order, perfected around 1870 under British hegemony, was based on: laissez-faire industrial policies at home; low barriers to the international flows of goods, capital and labour; and macroeconomic stability, both nationally and internationally, guaranteed by the principles of sound money (low inflation) and balanced budgets. A period of unprecedented prosperity followed.“

 Pak se to pokazilo po WW1. A až po WW2 se mezinárodní systém pod hegemonem USA vrátil ke směru liberalizace obchodu a globalizaci. Pak selhala ISI strategie, to bylo jasno na konci 1970s a většina států přešla na neoliberální politiky. Tento dokonalý trend byl dovršen 1989 pádem komunismu. A máme tu globalizovaný svět srovnatelný snad jen se „zlatým věkem“ liberalismu (1870-1913).

 

Changova story:

Liberální režim 1870-1913 nebyl umožněn tržními silami, ale spíš vojenskou mocí.  Jako argument má opiové války Británie s Čínou, po které Británie vynutila dohodu s Čínou, kterou omezila její obchodní politiku, tarify atd.

„While they were imposing free trade on weaker nations through colonialism and unequal treaties, rich countries maintained rather high tariffs, especially industrial tariffs, for themselves.“

Prostě 1870-1913 se dnes idealizuje, aby to sedělo do neoliberálních pouček!

 

Neo-liberálové vs. Neo-idioti?

Chang si všímá, že dokud západní země nejely podle neoliberalismu, dosahovaly v 1960s a 1970s (za obě dekády růst 3,2%) větších růstů HDP než po neoliberálním obratu v 1980s (za další 2 dekády už jen 2,1%).

Poválečná éra v rozvojových zemích bývá oficiálně popisovaná jako katastrofa, kdy tyto země ztroskotaly, protože se neřídily logikou trhu. Chang namítá, že v těchto „špatných časech“, kdy se země rozvojové země řídily „špatnými“ politikami, rostly v 1950s a 1960s v průměru o 3% ročně (per capita income).

V Latinské Americe i Africe se růst taky po přijetí neoliberálních opatření oproti „špatným časům“ snížil.

Výsledkem neoliberálních politik byl růst nerovnosti a snížení růstu HDP!! Chyba!! HDP přece mělo růst víc, ale rostlo míň… Neoliberalismus je fuj! Jsou to neo-idioti!!

Oproti tomu, co chtějí, abychom si mysleli, všechny rozvojové státy, které uspěly, tak uspěly, kvůli vysoké angažovanosti státu! Např. dotace, protekcionismus, státní podniky a jiné vládní intervence a nacionalistické politiky. Zlí neoliberálové nám lžou!

Jižní Koreu známe. Singapur bývá používán jako příklad státu, který zbohatl kvůli volnému trhu. Ano, otevřel se zahraničním investicím, ale stát dotoval zahraniční investory, aby je nalákal. Navíc má rozsáhlý sektor státem vlastněných podniků.

Jediná výjimka potvrzující pravidlo je Hong-Kong. Ten fakt jel neoliberalismus a laissez-faire. OK, ale je to výjimka vážení! Výjimka, která potvrzuje mé pravidlo, že neoliberálové jsou neo-idioti!

Úspěšné příběhy Indie a Číny z poslední doby nám ukazují, jak moc důležité je postupné strategické (jako opak bezpodmínečného – tak jak donutili neoliberálové jiné státy) zapojení do globální ekonomiky a braní v potaz národních zájmů. Stejně jako to dělalo USA v 19. Století, nebo J. Korea a Japonsko ve 20. Obě zmíněné země se liberalizují postupně.

Zajímavý příklad je i Chile, ale taky tady to nebyl čistý neoliberalismus. Třeba po krizi 1982 musely znárodnit bankovní sektor. Pak následoval větší pragmatismus a začalo se dařit.

Závěr zní: Pravda o globalizace po roce 1945 je téměř čistým opakem oficiální historie. Během období kontrolované globalizace ztělesněné nacionalistickými politikami mezi 1950s a 1970s světová ekonomika především v rozvojových zemích rostla rychleji, byla stabilnější a s rovnější distribucí příjmů, než následující dvě a půl dekády neoliberální globalizace. Přesto je toto období (50s-70s) v oficiální historii vyobrazováno jako ekonomická katastrofa způsobená nacionalistickými politikami rozvojových zemí. Toto překroucení historických dat má zakrýt totální neúspěch neoliberálních politik.

 

Kdo řídí světovou ekonomiku?

Většina věcí, která se ve světové ekonomice děje, je ovlivněna bohatými státy.  Vytvářejí 80% světového výstupu, tvoří 70% mezinárodního obchodu a provádí 70-90% přímých zahraničních investic (záleží na roce). Jejich domácí politiky tedy mohou velmi ovlivnit světovou ekonomiku. Ještě důležitější ale je, že tuto převahu využívají i politicky tvořením pravidel globální ekonomiky. Vyspělé země například tlačí na rozvojové státy, aby prováděly určitý druh politik odměnou za zahraniční pomoc nebo preferenční obchodní dohodu, kterou dostanou za dobré chování.

Unholy Trinity – WB, IMF, WTO

–          Bretton Woods institutions,nebo-li BWIs

Jejich politika se hodně změnila po roce 1982. To se začaly míchat do rozvojových zemí a vynucovat si určité typy politik. To byly hlavně ty programy SAPs (structural adjustment programmes). V 1990s pak začaly IMF a WB zavádět kondicionalitu, to znamená půjčky, jen když splníš to a to. Tím se začaly míchat i do podstaty režimu, požadovaly decentralizaci vlády a demokratizaci atd…

Chang není úplně proti kondicionalitě, ale měla by se týkat jen věcí relevantních pro splacení těch půjček a ne zasahovat do všech aspektů života daných společností.

Ty programy ani nemají účel zemím pomoci, spíš mají plnit zájmy bohatých Bad Samaritans států.

USA má v IMF veto. Obecně mají bohaté státy převahu, protože váha hlasů se váže k finančním rezervám, které mají státy u IMF uložené, takže rozhodují o všem. Proto pořád prosazují politiky, které nemají žádné výsledky. Prostě vyhovují jejich ideologickým zájmům.

 

Vyhrávají Bad Samaritans?

Margaret Thatcherové jednou při prosazování své politiky řekla jako argument: „There is no alternative.“ Tento TINA argument je přesný pro postoj Bad Samaritans ke globalizaci.

Jediná cesta je, aby si všechny země navlékly „one size fit all“ zlatou kazajku (demokracie, neoliberalismus).

Ne ne ne! TINA je blbost! Je hafo alternativ a tahle knížka nám je ukáže!

 

Kapitola 2: The double life of Daniel Defoe. How did the rich countries become rich?

Od Changa se dozvídáme, že Defoe byl krom spisovatele i špionem a ekonomem. Napsal jednu ekonomickou knížku v roce 1728, která se zabývá britským obchodem. Popisuje v ní praktiky britské politiky za Henry VII. (15. st.) a Elisabeth I. Využívali různé druhy protekcionismu, dotací, udělovaní monopolů, vládou financovanou špionáž a další intervencionistická opatření tak, aby rozvinuli britský průmysl. V roce 1489 prakticky Británie spustila ISI (Import substitution industrialization). Hlavně jde o průmyslové zpracování vlny, ve které v té době jsou mnohem lepší Nizozemí a dnešní Belgie.

Británie si zajišťovala odbytiště kolonizací a zároveň tzv. Navigačními akty zajišťovala, že veškerý obchod s ní musí být prováděn britskými loděmi. Krom tarifů (cel) a dalších protekcionistických věcí dokonce regulovali a kontrolovali kvalitu produkce. Chang všechny tyhle politiky přirovnává k politikám, které použily země východní Asie po WW2 (jako třeba Japonsko, Taiwan, Jižní Korea).

V roce 1820 byly v Británii průměrný cla na importy okolo 50%. Oproti tomu Francie měla 20%, Německo a Švýcarsko okolo 8-12% a Holandsko a Belgie okolo 6-8%. Takže Británie byla extrémně protekcionistická.

 

Kapitola 3: Můj 6ti letý syn by si měl sehnat práci. Je volný trh vždy řešení?

Volný obchod není kdovíjak super! Mexiko během 80s a 90s muselo liberalizovat a doplatilo na to. Liberalizace totiž umaže zisky získané z ISI strategie tím, že plno podniků zanikne. Od 50s do 80s během ISI rostli v průměru o 3,1%, od liberalizace od 1982 do 1995 (vstup do NAFTA) už jen o 0,1% a v rámci NAFTA o 1,8%. Chang toto nazývá jasným důkazem, že předčasná celoplošná liberalizace poškozuje danou zemi. Dává i další příklady a generalizuje to, protože tou liberalizací v 80s prošli skoro všichni, byl to ten neoliberální obrat… Tvrdí, že se mělo postupovat gradualisticky a obchod postupně a plánovaně uvolňovat, tak aby ten „infant industry“ měl šanci postupně dospět. A generalizuje, že rozvojovým zemím se za období volného trhu daří růst 2X pomaleji než za předchozího ISI období (zhruba 50s -70s).

Další problém volného obchodu. Vždy jsou vítězové a poražení. Neoliberálové argumentují, že vítězové získají víc, než ztratí poražení, proto se to vyplatí. To, ale podle Changa nemusí platit vždy a zvlášť ne u rozvojových zemí. Problém spočívá v přizpůsobovacím mechanismu, který u nich na rozdíl od vyspělých států nefunguje, nebo ne tak dobře. Prostě když se zavřou fabriky na zpracování kovu, tak se těžko ti pracovníci překvalifikují na něco jiného. A ty stroje co v těch fabrikách sloužily, už nepůjde použít za žádným jiným účelem. A další ztrátou je ten nižší hospodářský růst, který země, které liberalizovaly, zažily. Navíc v rozvojovém státě je ztráta zaměstnání často věcí života a smrti, není tam žádná sociální síť jak v Evropě…

1986 Reagan, Uruguayské kolo vyjednávání, vznik WTO v roce 1995. Systém rovných podmínek, kterými se mají řídit všichni. Konec tolerance protekcionismu. Rozvojovým státům je vnucen volný obchod.

Na příkladu Jižní Korey Chang ukazuje, že obchod je skutečně nenahraditelnou cestou k rozvoji. Jen díky obchodu, může země importovat a získat cizí pokročilé technologie a o tom rozvoj je. K tomu, aby mohla země importovat, musí mít zahraniční měnu, takže musí i sama vyvážet. Jenže říct, že obchod je esenciální součástí rozvoje a říct že volný obchod je nejlepší, v tom je velký rozdíl! K aktivnímu zapojení do mezinárodního obchodu, není volný obchod potřeba. To tajemství rozvoje Jižní Korey spočívá v mixu volného obchodu a ochrany přesně v těch sektorech, kde je to potřeba. To se neustále měnilo. Některá odvětví infant industry dospěla do stavu kompetitivnosti, tak mohla být uvolněna pro volný trh a jiná nově vznikající naopak začala být chráněna. Takže to byl promyšlený proces a součást hospodářské strategie, která byla upravována na míru aktuální situaci. To je cesta k úspěchu.

 

Kapitola 4: Fin a slon. Měli bychom regulovat zahraniční investice?

Problém u zahraničních investic je jejich stádovost. Nahrne se jich moc najednou, je přeinvestováno, zvedne to ceny v ekonomice, vytvoří bubliny, pak najednou přijde krize a všechny peníze zase naráz zmizí. Tím prohloubí krizi dané ekonomiky. Viděli jsme to třeba v Jižní Korey v roce 1997. Dá se to nazvat pro-cyklické chování. To je nebezpečné.

Argumenty pro jsou jasné. Rozvojové země měly problém s úsporami, kterých měli málo. Takže kapitál ze zahraničí se hodí, zvyšuje výrazně celkové investice v ekonomice.

Taky jsou různé finanční toky. Relativně stabilní jsou přímé zahraniční investice, ale i ty mají problémy a mohou být zlikvidněné a odejít ze země, takže bych se nepouštěl do toho rozlišování tolik… Hodně států dělá to, že rozhodnutí, jestli dovolí vstoupit investorovi do své země a koupit si tam podnik, leží na parlamentu nebo vládě. Třeba ve Finsku do roku 1993 atd. V USA i v Japonsku se to dlouho využívalo taky. V USA možná v některých sektorech dodnes.

Korea a Taiwan si vybraly odvětví, do kterých investory vpustí a také daly stropy, jaký maximální podíl v podniku si může zahraniční investor koupit. Díky opatrnému přístupu nebyly na zahraničních investicích tak závislý jako jiné rozvojové země. Samozřejmě v 90s, když Korea plně liberalizovala, tak na to doplatila.

Chang to ukončuje tvrzením, že historie stojí na straně regulátorů. Většina vyspělých zemí regulovala finanční toky a případně je uvolnily, až když byly na to připravený.

Bad Samaritans dělají ale přes WTO všechno pro zakázání regulace finančních toků.

 

Kapitola 5: Man exploits man.  Privátní společnosti dobré, veřejné společnosti špatné?

Komunisti počínaje Marxem obviňovali kapitalismus a soukromé společnosti, že mrhají zdroji. Příliš mnoho firem se snaží vyrábět to stejné, krachují atd. Kdyby všechno řídil centrálně stát, který ví, kolik se čeho má dělat, tak může ekonomiku spravovat jako jednu firmu a tedy efektivněji. Tomu komunisté věřili, taky to zkusili, víme, jak to dopadlo.

Komunismus selhal, ale je velký skok k „logickému“ úsudku, že teda státem vlastněné firmy jsou špatné. Tahle logika byla populární za Thatcherové, která podporovala privatizaci i v Británii. Privatizace se stala také součástí neoliberální agendy, kterou bad samaritans diktovali rozvojovým zemím.

Stojí za tím myšlenka, že lidé se příliš nestarají o to, co není jejich. Úředníci nemají ve státní firmě opravdovou motivaci. Mohou být pokusy o zavedení motivačního systému přes mzdu závislou na výkonu. Ale stejně zde máme pořád principal – agent (principals jsou lidi, agents jsou manažeři těch podniků) problém nerovných informací. Kdy manažer může tvrdit, že dělal, všechno co mohl a lidé nebudou vědět. Lidé nemají motivaci zjišťovat si efektivitu jeho práce, spoléhají se, že to bude dělat někdo jiný. Tomu přístupu se říká free-ride.

Druhý argument proti státem vlastněným společnostem je tzv. soft budget problém. Ten spočívá v tom, že pokud se nedaří, stát to vždycky zadotuje. To vidíme i v ČR u Českých drah, dopravních podniků a tak.

Jenže všechny tyhle argumenty přece platí i pro velké soukromé firmy! Především když mají rozptýlenou vlastnickou strukturu. Taky je tam nedokonalý dohled, nerovná distribuce informací mezi majiteli a manažery. Manažeři už také většinou nejsou vlastníky, takže nemají přímý zájem a motivaci, aby se dařilo. A když jsou tyto firmy opravdu velké a významné mohou také očekávat vládní dotace nebo dokonce bail-out v případě krize.

Hlavní rozdíl oproti komunismu přece je, že státem vlastněné podniky v rámci kapitalismu se pohybují v normálním konkurenčním prostředí a je tlak na zlepšování.

Nějaké příklady státem vlastněných firem a jejich úspěchů. Třeba Singapur Airlines. A dalších plno firem v Singapuru tzv. GLC (government-linked  companies), které působí v energetice, dopravě, telekomunikacích, ale třeba i loděnice, banky… V Singapuru je sektor státem vlastněných firem 2X větší než v Jižní Korey. U ní je důležité POSCO (Pohang Iron and Steel Company). Úplně z nuly vybudovaly ocelářský průmysl jen proto, že si z nějakého důvodu mysleli, že bez něj se vyspělá ekonomika neobejde. Všichni liberální ekonomové jim radili se specializovat na to, v čem jsou dobří. To by byla produkce potravin, možná nějaký lehký průmysl, textil atd… Oni si ale stáli za svým názorem. Přitom neměli k tomuto typu průmyslu vůbec žádné předpoklady. Ani nerostné bohatství… Museli železo a uhlí (které asi slouží ke zpracování toho železa v nějakých pecích, bych tak tipl) dovážet chudáci Korejci až z Austrálie. Čína je ve studené válce neměla ráda. A ještě k tomu to POSCO byla SOE (state owned enterprise). Znáte lepší recept na katastrofu? No a vidíte, žádná katastrofa, ale úspěch!

 

Konec knihy:

Chang upozorňuje na období od Marshallova plánu do neoliberálního obratu, kdy se bohaté státy nechovaly jako bad samaritans. Díky benevolentní politice se dařilo rozvojovým zemím jako nikdy předtím ani nikdy potom. Takže Chang doufá, že když díky své knize dostanou lidé na západě vyváženější pohled na historii a fakta, tak to může zase změnit chování těch zemí směrem zase k benevolentnější politice a k opuštění toho špatného samaritánství, které teda zahrnuje propagaci privatizace a otevření se obchodu a investicím za každou cenu.